Zelenou
část rostlin odnášíme ze zahrady většinou na dvě místa. Buď
do kuchyně, nebo na kompost.
O osudu rostliny tím pádem rozhoduje
pouze to, zda-li umíme vypletou (nebo
sklizenou?) rostlinu skutečně
využít.
Plevel
je náš stálý souputník v zahradě. Může být spojencem,
nepřítelem, informátorem, jídlem a určitě i učitelem. Je dobré
zamyslet se, proč se plevel vůbec ukazuje na místech, kde ho
většinou nechceme. Máme zahrádku s pěkně naplánovanými záhony
a kytičkami a plevel se nám vždy dostane tam, kde ho nečekáme a
nevítáme.
To,
že se nám plevel vrací na dočista vypleté záhony je jen
přirozená reakce půdy na odkrytý povrch. Příroda nezná ve své
„nabídce“ stálých, fungujících a udržitelných
systémů (louka, les) odkrytou půdu – všude v přírodě
najdeme půdu buď pokrytou rostlinami, anebo alespoň spadaným
listím. Jedinou výjimkou jsou vysoko položená místa v horách a
studené oblasti za polárním kruhem, ale tam se nebudeme snažit
pěstovat květiny a zeleninu tak, jako v našich úrodných údolích
a svazích. Tuto vlastnost přírody můžeme kopírovat tím, že do
zahrádky pozveme rostliny, které budou pracovat pro nás a zaberou
tak místo, které by jinak obsadil plevel.
Mezi
takové meziplodinypatří
například Svazenka vratičolistá (Phacelia
tanacetifolia),
která je jednoletou rostlinou původem ze severní Ameriky. Není
příbuzná s žádnou kulturní rostlinou, a proto její pěstování
neunaví půdu. Zároveň je velkým lákadlem pro včely a čmeláky,
což nejen přináší hmyzu potravu a radost včelarům, ale také
zajišťuje jistotu opylení okolních rostlin a dobrou kvalitu
jejich semen. Její další výhodou je, že roste celkem rychle a
lze ji tak vysévat postupně během roku. Na zimu však vymrzne.
Dalším
způsobem, jak napodobit přírodu ve své vlastní zahrádce je tzv.
nastýlání, neboli mulčování, což je vlastně obyčejné
pokládání organické hmoty mezi rostliny - například právě
vypletým plevelem anebo posekanou trávou ze sekačky, na podzim
listím.
Záhon, který je
mezi rostlinami přikrytý, potřebuje jen jednu desetinu (!!) vody
na zalévání – méně se vypařuje voda, ale i živiny jako je
dusík a metan (oba skleníkové plyny).
Mulč také
zabraňuje klíčícím semínkům plevelu v růstu (blokuje jim
světlo) a tak nám navíc ulehčuje práci.
Dalším přínosem je pomalý rozklad
mulče, což tvoří pro rostliny pravidelný přísun živin a nám
to zase ulehčí vození plevelu a trávy na kompost a jeho následné
vození zpátky na záhony. Jako mulč můžeme použít i slámu (ta
se pomaleji rozkládá), listí
anebo seno (tady pozor na obsah semen
trávy a jiných plevelů).
Podle
toho, jak bujně roste plevel, můžeme i poznat kvalitu půdy –
zejména obsah živin – a podle toho pak volit, jaké rostliny
budeme pěstovat. A konečně, naučíme-li se o plevelu a jeho
kvalitách a začneme ho využívat – k jídlu, v kosmetice, k
barvení, anebo „jen“ mulčování, změníme jeho
zařazení od nevítaných na vítané rostliny v zahradě.
Sklizeň
se stává pletím
v
momentě, kdy nestíháme rostliny zpracovávat(jíst)
a
naopak pletí se stane sklizní, pokud nám plevel (dříve
neznámý)zachutná
:-))
Od
plevele se můžeme mnohé naučit - pozorovat jak se chová a jak se
množí a z jeho stavby (a pokud známe jeho botanickou
příslušnost a příbuznost s tzv. kulturními plodanimi) odvodit,
jak se bude dařit jeho vyšlechtěnějším příbuzným, které
jsou pro nás jedlou zeleninou.
Tak
například kokoška pastuší tobolka je divokou příbuznou všech
brukvovitých (jako jsou brokolice, zelí, kapusta, květák...)
a když brzy zjara ochutnáme její mladá kvítka, rozeznáme v ní
právě chuť brokolice. Kokoška obsahuje křemík a další
minerální látky, které nám pomáhají zbavit se toxinů. Je to
jednoletá rostlina a jako taková není v zahrádce problémem,
pokud ji vyplejeme včas. Čas je faktor, který je dobré si
přiklonit na svou stranu. Na záhon již nechceme položit vypletý
plevel se semeny, to bychom si ho znovu pozvali do hry.