... obojí vypadá stejně...?

Zelenou část rostlin odnášíme ze zahrady většinou na dvě místa. Buď do kuchyně, nebo na kompost.

O osudu rostliny tím pádem rozhoduje pouze to, zda-li umíme vypletou (nebo sklizenou?) rostlinu skutečně využít.

Plevel je náš stálý souputník v zahradě. Může být spojencem, nepřítelem, informátorem, jídlem a určitě i učitelem. Je dobré zamyslet se, proč se plevel vůbec ukazuje na místech, kde ho většinou nechceme. Máme zahrádku s pěkně naplánovanými záhony a kytičkami a plevel se nám vždy dostane tam, kde ho nečekáme a nevítáme.

To, že se nám plevel vrací na dočista vypleté záhony je jen přirozená reakce půdy na odkrytý povrch. Příroda nezná ve své „nabídce“ stálých, fungujících a udržitelných systémů (louka, les) odkrytou půdu – všude v přírodě najdeme půdu buď pokrytou rostlinami, anebo alespoň spadaným listím. Jedinou výjimkou jsou vysoko položená místa v horách a studené oblasti za polárním kruhem, ale tam se nebudeme snažit pěstovat květiny a zeleninu tak, jako v našich úrodných údolích a svazích. Tuto vlastnost přírody můžeme kopírovat tím, že do zahrádky pozveme rostliny, které budou pracovat pro nás a zaberou tak místo, které by jinak obsadil plevel. 

Mezi takové meziplodiny patří například Svazenka vratičolistá (Phacelia tanacetifolia), která je jednoletou rostlinou původem ze severní Ameriky. Není příbuzná s žádnou kulturní rostlinou, a proto její pěstování neunaví půdu. Zároveň je velkým lákadlem pro včely a čmeláky, což nejen přináší hmyzu potravu a radost včelarům, ale také zajišťuje jistotu opylení okolních rostlin a dobrou kvalitu jejich semen. Její další výhodou je, že roste celkem rychle a lze ji tak vysévat postupně během roku. Na zimu však vymrzne.

Dalším způsobem, jak napodobit přírodu ve své vlastní zahrádce je tzv. nastýlání, neboli mulčování, což je vlastně obyčejné pokládání organické hmoty mezi rostliny -  například právě vypletým plevelem anebo posekanou trávou ze sekačky, na podzim listím.

Záhon, který je mezi rostlinami přikrytý, potřebuje jen jednu desetinu (!!) vody na zalévání – méně se vypařuje voda, ale i živiny jako je dusík a metan (oba skleníkové plyny). 

Mulč také zabraňuje klíčícím semínkům plevelu v růstu (blokuje jim světlo) a tak nám navíc ulehčuje práci. 

Dalším přínosem je pomalý rozklad mulče, což tvoří pro rostliny pravidelný přísun živin a nám to zase ulehčí vození plevelu a trávy na kompost a jeho následné vození zpátky na záhony. Jako mulč můžeme použít i slámu (ta se pomaleji rozkládá), listí anebo seno (tady pozor na obsah semen trávy a jiných plevelů).

Podle toho, jak bujně roste plevel, můžeme i poznat kvalitu půdy – zejména obsah živin – a podle toho pak volit, jaké rostliny budeme pěstovat. A konečně, naučíme-li se o plevelu a jeho kvalitách a začneme ho využívat – k jídlu, v kosmetice, k barvení, anebo „jen“ mulčování, změníme jeho zařazení od nevítaných na vítané rostliny v zahradě.

Sklizeň se stává pletím 

v momentě, kdy nestíháme rostliny zpracovávat (jíst)

a naopak pletí se stane sklizní, pokud nám plevel (dříve neznámý) zachutná :-))

Od plevele se můžeme mnohé naučit - pozorovat jak se chová a jak se množí a z jeho stavby (a pokud známe jeho botanickou příslušnost a příbuznost s tzv. kulturními plodanimi) odvodit, jak se bude dařit jeho vyšlechtěnějším příbuzným, které jsou pro nás jedlou zeleninou. 

Tak například kokoška pastuší tobolka je divokou příbuznou všech brukvovitých (jako jsou brokolice, zelí, kapusta, květák...) a když brzy zjara ochutnáme její mladá kvítka, rozeznáme v ní právě chuť brokolice. Kokoška obsahuje křemík a další minerální látky, které nám pomáhají zbavit se toxinů. Je to jednoletá rostlina a jako taková není v zahrádce problémem, pokud ji vyplejeme včas. Čas je faktor, který je dobré si přiklonit na svou stranu. Na záhon již nechceme položit vypletý plevel se semeny, to bychom si ho znovu pozvali do hry.