03 - M.R.K.E.V. a permakulturní soběstačnost na samotě v polích 

požadovaný stav - vize

Soběstačnost v jídle a rozvoj řemesel, semenaření, staré odrůdy ovoce v ovocnářském kraji. Nejbližší vesnice Solany dala jméno odrůdě letních hrušek Solanka ! Vytvoření podpůrného kolektivu, který bude soběstačný a nezávislý na systému. Moje zapojení v projektu bylo v letech 2001 - 2010.

v textu jsou vyznačeny permakulturní principy

Na jaře roku 2000 jsme zakoupili stavbu bývalé samoty - cihelny - a okolní pozemky - remízky a políčko o velkosti asi 1ha. Přihléhající pozemky o velikosti dalších 3ha, které byly v režimu konvenčního zemědělství, jsme převzali od místního družstva v následujícím roce. Místo se nachází 2km od nejbližší obce a příjezdová cesta je pouze polní nezpevněná cesta, tedy přístupná bezpečně za sucha (pro auta), kdykoliv na kole a pěšky.

Na projektu se podíleli zpočátku 4-5 stálých obyvatelé samoty, kde poslední majitel (tou dobou 70letý pán bydlící ve vsi 2km daleko), ještě stále pěstoval obilí pro svoje zvířata . Na pozemku bylo mnoho ovocných stromů, které stále plodily zdravé ovoce (jabloně, hrušně, švestky) a v okrajových částech pozemku bylo dostatek divokých keřů (bezinka, šípek, trnka). První rok jsme věnovali pozorování prostoru a plánování oprav, domlouvání lokálních stavebních materiálů a řemeslníků, a také sžívání se s místem a s našim “kolektivem”. Pro potřeby společného fungování jsme založili občanské sdružení, jehož název byl M.R.K.E.V. neboli Mírně radikální kolektiv ekologické výchovy. Zásadními principy pro nás bylo: hospodaření bez chemie, bez strojů a bez hospodářských zvířat.Z našich zkušeností s ekologických organizací nám bylo jasné, že se nám status NNO bude do budoucna hodit při vyjednávání, a také, že nás to bude motivovat ke společnému domlouvání a nehierarchické komunikaci ve skupině. Nepřáli jsme si název komunita, jelikož tou dobou bylo stále zabarveno komunistickou minulostí, a slovo “kolektiv” nám přišlo více pracovní :-) a naše zkušenosti z návštěv komunit byly spíše diskusní, než pracovní.

Sektory

Vnějším vlivem, který nás trápil nejvíce bylo určitě sousedství konvenčně hospodařícího družstva, které pravidelně stříkalo svoje plochy bez ohledu na počasí a vítr, a to několikrát za rok. Dům byl od polí celkem krytý remízkem z bezinek a trnek, na otevřeném poli bylo potřeba začít tedy výsadbou větrolamu. Jednalo se ovšem o linii dlouhou 280 metrů a osadili jsme ji zprvu náletovými keři - bezinky, šípky, hlohy - které jsme našli v okolí potoka. Opakovaně ji traktoristi nerespektovali, přestože byly stromy a keře označené kůlem. I když nepřežily přesazené rostliny, tak na kůly si často sedl nějaký pták, který sám zasadil jinou pionýrskou dřevinu. Tady jsme vypozorovali, že stačí zatlouct kolíky na hranici pozemku, a příroda se postará o sukcesi.

Vítr byl limitujícím faktorem pro pěstování na jižním svahu, který nebyl nijak chráněný.

Oheň se ukázal jako velmi reálné riziko při naší první návštěvě na jaře 2011, kdy chytlo strniště sousedního pole a vítr nesl plameny směrem k našemu pozemku. Naštěstí si toho všiml traktorista nedaleko a zoral několik brázd mezi ohniskem požáru a pozemkem, kde bylo za roky nastřádáno suchého proutí v podrostech šípku a bezinek.

Divoká zvěř se samozřejmě ukázala jako riziko pro jakoukoliv novou výsadbu. Nechávali v klidu byliny, velice jim chutnaly jakékoliv dřeviny, včetně vzrostlých rakytníků a ostnatých angreštů.

Myslivci se ukázali také jako limitující faktor pro domácí kočky, a vynucovali si nutnost používat naše pozemky jako svoji honitbu.

OSTROVNÍ SYSTÉM NEBOLI OFF-GRID

Protože je objekt na samotě, ostrovní systém byl jednoznačnou volbou. První dva roky jsme fungovali zcela bez elektrického proudu, svícení zajišťovaly nejdříve svíčky a petrolejka a potom lampa na plyn, která rozsvítila celou jednu místnost. Po 3 letech jsme zakoupili první 100 W FV panel na 1 žárovku, za rok druhý panel na 100 Wattů na druhou žárovku.

ZONY

Zóny na pozemku se nám podařilo využít na 100% vzhledem k tomu, že na pozemku bylo pár struktur - dům, stodola, dřevník, maringotka - ale byl velmi dlouho neobývaný a historicky byl nejspíše využívaný také podle principu zónování. Celý pozemek a prostor nám vlastně sloužil jako tréninkové místo pro testování toho, co jsme o permakultuře věděli, četli nebo vyzkoušeli na jiných místech. Z různých důvodu jsme tomu ale neříkali permakultura :-), zejména proto, že v českém prostředí tou dobou probíhala divoká diskuse mezi lidmi, kteří permakulturní scénu tvořili, a nechtěli jsme na tomto pnutí vůbec podílet. Dělali jsme to prostě posedlácku, ovšem vegansky.

ZONA 0 - dům

dům bylo nutné rekonstruovat celý včetně střechy, takže z něj zbylo pouze obvodové zdivo. Metody, které jsme použili:

• pokus o měsíční dřevo (nechali jsme ho pokácet ve správnou dobu, ale bylo odcizeno z lesa, kde bylo označené a čekalo na nás)

• ručně tesané trámy širočinou - na krov.

• hliněné omítky z místního jílu (dům byl bývalou cihelnou)

• nábytek dřevěný

• okna recyklovaná

• maringotka, později 2 maringotky, sloužily časem pro letní bydlení stálých obyvatel cihelny, a dům se zázemím sloužil četným návštěvám.

permakulturní principy lze shrnout :

používej lokální a obnovitelné zdroje

používej pomalá a klidná řešení - při práci bez strojů se člověk velmi dobře naučí vše o fyzikálních zákonech, gravitaci a o tom, jak dobře používat ruční nářadí.

kreativně reaguj na změnu - to byl náš každodenní chleba

stohování funkcí - u stavebních prací velmi praktické

relativní umístění

skladuj energii, dokud je - sušení přirozeným teplem, solární trouba

ZONA 1

• kolem domu vznikla kuchyňská zahrada s bylinkami do jídla, vegani jedí hodně zelených listí ! pozoruj :-)

• nádrž na dešťovou vodu IBC - nejbližší zdroj vody relativní umístění

• rostliny, které se samy vysemeňují a rostliny vzácné na osivo, aby byly pod kontrolou

• klíčová dírka - záhon postavený z cihel ( těch bylo na pozemku opravdu hodně) + malty ve tvaru klíčové dírky cca 20 metrů od vchodových dveří

• ruční pumpa na vodu (8m hluboká) byla dalším zdrojem vody, která ovšem bohužel nebyla pitná - z důvodu sousedství konvenčních polí a obsahu dusičnanů.

• pro pitnou vodu jsme jezdili na kole do 3km vzdálené studánky v obci
  
  

ZONA 2

zelenina bez vody?

K pěstování zeleniny jsme vybrali několik míst hned první rok, abychom zjistili, jak se jim bude dařit. Z důvodu dostupnosti vody a chráněného místa od větru, jsme vybrali místo, kde bývalý majitel pěstoval obilí - díra po vytěženém jílu. Půda tam byla velmi chudá, protože jílovitá, a tak jsme některé části oseli zeleným hnojením - směs jetelovin, svazenky, hořčice, pohanky. Na druhou část tohoto políčka jsme vynosili hromady sena ze stodoly, které se postupně rozkládalo a vylepšilo kvalitu půdy.

Dalším místem pro pěstování zeleniny bylo políčko u příjezdové cesty, kde bývalý majitel pěstoval brambory, a kam opakovaně vozil hnůj od zvířat (koza, prase), která choval ve vsi. Tam byla půda dobře vyhnojená a dýně tedy rostly exkluzivně. Místní se samozřejmě divil, proč pěstujeme tolik cuket a dýní, když nemáme prasátka, kterým bychom je zkrmili, a my jsme je dokázali všechny dobře uskladnit, sníst s mnohými návštěvami, a uchovat dostatek semen pro sebe i pro Gengel.

stromy a keře

jedlý les alias jedlá lesní zahrada začal vznikat na velké části pozemku, kde jsme si mohli dovolit dostatečné rozestupy mezi stromy a keři. Vyzkoušeli jsme snad všechny možné a dostupné druhy, které jsme sehnali. Naše přátelství s Ajšou Peškem je právě z této doby :-). Mnohé stromy jsme pěstovali z pecek a semen a této disciplíně jsme věnovali velkou část zahrady.

ZONA 3

Naše původní nadšení, že budeme pěstovat zeleninu a prodávat ji v bedýnkách lidem, kteří si pro ni přijedou, nebo ji dokonce budeme vozit na kole a vlakem do města, se rychle potkalo s realitou. Měli jsme sice předjednanou spolupráci s tehdejší první biojídelnou Albio v Praze, že budeme dodávat čerstvou bazalku a koriandr…. vybrali jsme si lokalitu, kde krásně dozrávaly meruňky a hrušky, ale kde je také srážkový stín. Stačilo nám nakrmit všechny návštěvy během roku a byli jsme rádi, že nám zbyde dost dýní a mrkve na zimu, kdy byl relativní klid, a bylo nás zase “jenom” 4-5 lidí. Dlouhodobě se nám dařilo napěstovat tyto plodiny: dýně, česnek, základní kořenová zelenina, rajčata, mangold.

V dolní části louky jsme pěstovali hromady dýní hokkaido, blue ballet, v kompostech z posekané trávy a hmoty, občas zaléváno z potoka. (viz fotky)

Produkční plochou se tedy pro nás postupně staly místní louky a byliny, které jsme mohli zpracovat na čajové směsi, které jsme nabízeli kamarádům z neziskovek v Praze a Litoměřicích. kreativně reaguj na změnu, pozoruj a jednej Mohli jsme nabízet samosběr ovoce, v době, kdy zrovna zrálo - hrušky máslovky přímo ze stromu jsou prostě k nezaplacení. V okolí byly tou dobou ještě stále opuštěné a nevyužívané (a tedy nestříkané) sady meruněk, třešní a dokonce mandlí, kam jsme vyráželi na sklizeň. (mandle bohužel padly za oběť novodobému vinohradu, na který byly výhodne dotace z EU).

ZONA 4 - dřevo

Pozemky byly bohaté na náletové dřeviny v remízku kolem 1ha blízko domu, potom ještě pobřežní vegetace u potoka, ze které pořád padaly větve. Tam jsme také dosadili stromy pro budoucí kopicování. Na dalším zdroji dřeva na topení jsme se domluvili s místním lesníkem, a prováděli společně s ním probírku v blízkém lese v monokulturním porostu borovice.

ZONA 5 - divočina

Na tak velikém pozemku se našlo dostatečné množství přirozených úkrytů pro podpůrné živočichy, navíc jsme tvořili: suché zídky kolem ZONY 1, hromady větví z náletů, které jsme nechtěli pálit

Pravidelně k nám chodili zemřít srnky postřelené myslivci při honu

STRATEGIE PRO PŘEŽITÍ

komunikace uvnitř

naučeni z mezinárodních setkání jsme měli pravidelný ranní kruh, někdy improvizovaný kolem kafe nebo čaje, kde jsme si rozdělovali práci, používali jsme normálně nástěnku a všude byli nějaké náčrtky a poznámky a seznamy. V prvních letech jsme dokonce psali DENÍK a zapisovali každý den s dávkou humoru, co jsme dělat chtěli, a co se nakonec povedlo, návštěvy a objevy na pozemku. Ano, zpočátku jsme si připadali jako osadníci na divokém západě, když jsme odkrývali nejrůznější zakopané odpady - nechávali jsme je často na pozemku, protože nám přišlo nesmyslné vozit je jinam, aby skončili zase v zemi. V prvních 2 letech jsme večery často trávili tak, že jeden člověk četl zajímavé čtení všem ostatním, kteří něco opravovali, vyřezávali nebo pletli ponožky.

komunikace navenek

V dobách před sociálními sítěmi a pro nás, kdo jsme žili bez elektřiny, bylo vypětím všech sil, posílat 2-3x ročně tzv “cihlový deník” těm kamarádům, kteří s námi chtěli být ve spojení a/nebo občas přijeli. . Pravidelně jsme v nich zvali na společné brigády a oslavy, na samosběr ovoce, a časem nabízeli bylinkové směsi čajové a koření.

soběstačnost a diverzita v příjmech, směna místo peněz

postupem času se nám podařilo generovat prodejem našich produktů (byliny, osivo, masti, ovoce, koření) dostatek peněz na to, abychom si pořídili ty suroviny, které jsme nevypěstovali v dostatečném množství - tedy luštěniny, olej a zrní. Nakupovali jsme velká balení bio surovin ve velkoobchodu Country-Life, PRO-BIO, a bio nebio. Velké investice do oprav domu jsme hradili z peněz, které jsme vydělali na příležitostných zahraničních brigádách.

kauza prasečák - zmíněna je tady v rozhovoru od minuty 18.30

http://www.akademiesobestacnosti.cz/videoplay/jak-odejit-z-mesta-katerina-horackova

nás zaměstnala na několik let a obnovila naše kontakty na environmentální organizace a média, právníky. Ve zkratce - holandský investor chtěl postavit ve vsi velkokapacitní prasečák pro 14.000 zvířat a bioplynovou stanici, a nám se podařilo mobilizovat celou vesnici se 120 obyvateli (která si to nepřála, ale nevěřila, že to půjde změnit), aby se projekt nestal. Díky dočasné stavební uzávěře a pak změně územního plánu, musel investor po 5 letech vyhrožování a zastrašování od záměru upustit.

Díky této zápletce jsme obnovili nepoužívanou knihovnu ve vsi a znovu navázali spolupráci s oblastní knihovnou v Litoměřicích, a sehnali počítačové vybavení, na které jsme nalákali místní omladinu, která pak začala i číst některé knihy a komixy. Místní samospráva mě dokonce pozvala do komise pro životní prostředí. (začleňuj, jeden prvek plní více funkcí)

PERMAKULTURNÍ TECHINKY - nenahraditelné zkušenosti a ověřené vychytávky

- permakulturním jazykem by se řeklo techniky, které jsme použili, vyzkoušeli a ověřili nebo vyvrátili

přechod z konvenčního pole na květnatou louku

3ha jižního svahu jsme převzali po konvenčním zemědělském družstvu a poslední plodinou, kterou pěstovali, byla pšenice (bylo to ještě před velkou érou řepky olejné) rok 2001. Pro regeneraci půdy jsme plošně naseli směs osiva, kterou jsme sami navrhli - jetelotravní směs skládající se z: jílek vytrvalý, vojtěška, jetel bílý plazivý, čičorka pestrá, jetel nachový, úročník bolhoj, štírovník růžkatý, tedy bohatší na jeteloviny, protože jsme odhadli, že travin bude v zásobě semen v půdě dostatek. Nejúpornějším vytrvalým pevelem se ukázal pcháč rolní, který byl po desetiletí omezován herbicidem. Na něj funguje pouze časté sekání v době, než vykvete, aby se nestihl vysemenit. Posekaný porost jsme nosili na několik mnoho kompostů a v nich pak pěstovali dýně. V tak hojném počtu nehrozilo, že nám srny něco poškodí. Výskyt pcháče bylo možné vidět po 3-4 roky při frekvenci 2 sečí za rok (v pěstovací části častěji), potom již přestal být problémem a louka se dostatečně zapojila.

čičorka pestrá se ukázala jako skvělá rostlina pro budování půdy a růst organické hmoty, ale nebylo možné ji posekat bez toho, aby se člověk zamotal v jejím porostu i s kosou. Je to vskutku parádní protierozní rostlina, ale její kosení musí být dobře naplánováno !

inspirace M. Fukuoky a hard-core pokusy

Napěstovat si vlastní obilí byla pro nás velká meta v soběstačnosti. Podařilo se nám zprovoznit fukar, který na to čekal ve stodole, a vybrali jsme si žito ozimé, protože z něj je prostě nejlepší chleba. Oseli jsme ručně 4ary, tj 40 x 40 m plochy a zároveň do něj zaseli jetel plazivý. Sít obilí jsme se naučili od bývalého majitele cihelny, který byl rád, že to někdo chce umět. Porost žita jsme vypleli asi 2x za sezonu od pcháče, sklizeň probíhala srpem a sušení na plachtách před stodolou na slunci, mlácení v povlacích od peřin (kvůli menším ztrátám, než cepem). Vyfoukání obilí bylo jednoduché. Celou zkušenost jsem popsala v Klíči k soběstačnosti 2 - Potravinová soběstačnost.

mletí mouky probíhalo nejdříve ručně na železném šrotovacím stroji, časem jsme ho přestavěli na cyklo-pohon. Obilí jsme kupovali od nejbližšího bio zemědělce, který ho uměl napěstovat dostatek, tedy od Karla Tachecího.

bezorebné pěstování v utuženém poli

Věrni nehýbání s půdou jsme zkusili vysít mrkev do půdy, kterou opustili konvenční zemědělci a podmýtli na naši žádost. Věřili jsme a doufali, že mrkev bude přesně vědět co má dělat, ale ten rok bylo takové sucho a půda stále tvrdá, že jsme sklidili mrkev velikosti tlustšího páratka. Od té doby jsme seli zeleninu do lépe připravených záhonů :-), zkusit se má zkrátka všechno, žejo.

velkokapacitní kadibudka se osvědčila jako dobrý plán pro pozemek, kam jezdí mnoho návštěv. Postavili jsme ji jednak docela daleko od domu (přesně 108 kroků, náhoda!), abychom se donutili jít doprostřed pozemku alespoň jednou za den. Ergonomicky byla navržena jako dřepací a se žlábkem ze starého okapu pro separaci/odvádění moči. Velkokapacitní se nazývá proto, že jde o stavbu ve tvaru stanu dlouhého 5m a lze posunovat pozici dřepícího uživatele podle toho, jak je prostor dole naplněn. Je rozdělena na 2 poloviny cestičkou, a než se jedna polovina naplní, obsah druhé poloviny jejiž zcela zkompostovaný. Pro mytí rukou se používá barel na dešťovou vodu s kohoutkem, tato odpadní voda se shromažďuje ve stejném žlábku jako čůrky, a společně pak zavlažuje keře po svahu dolů

V domě pak vznikla čůrací záchodová mísa, ze které se voda míchala s odpadní vodou z vany a zavlažovala keře.

solární trouba (viz fotky)

byla nepřekonatelným pomocníkem ve vaření v době, kdy jsme všichni trávili čas prací venku. nemuseli jsme nic míchat, stačilo natočit okno trouby za putujícím sluncem. Dostali jsme ji od jedné naší švýcarské pomocnice, jejíž tatínek je vyráběl pro nějaký rozvojový projekt v Africe. Od té doby jsme jich vyrobili a doporučili několik.

silné a slabé stránky projektu -

(kriticky zhodnoceno 12 let od opuštění projektu)