Život a rekonstrukce roubenky

Kdo zná Katku Horáčkovou, ví, že je to žena bytostně rovnostářská, možná dokonce až anarchistická, a rozhodně si nezakládá na majetku, ani nežije nějak usedle. Proto také dlouhá léta nevlastnila žádnou nemovitost ani pozemek… až nedávno, jak se zdá, se vzájemně našly s půvabnou historickou roubenkou v Merbolticích na Děčínsku. Katka hodlá i tady žít hodně minimalisticky – aspoň zpočátku bez tekoucí vody a natrvalo bez velkých modernizací a rekonstrukcí. 

Katko, můžeš nám popsat, jak jsi ke své chaloupce přišla a proč ses rozhodla právě pro ni? 

Roubenku jsem cíleně nehledala, ale vždycky jsem měla představu bydlení v domě z přírodních materiálů, radši než v nějakém paneláku s plastovými okny, asi proto, že jsem v paneláku vyrůstala. Každý víkend a každé prázdniny jsem ale v dětství trávila na chalupě a to mě ovlivnilo. Vlastně jsem si vyzkoušela i bydlení ve slaměném domě, pak jsem jiný slaměný dům ve Francii opravovala - ten částečně vyhořel kvůli elektroinstalaci, ještě než byl dostavěný. Potom jsem bydlela v cihlovém domě s jílovými vnitřními omítkami, které jsme si dělali sami (tam jsme ručně postavili krov z kulatiny). Jeden rok jsem také bydlela v maringotce a nějakou dobu jsem známým hlídala roubenku, která byla dost zanedbaná a mokrá, a nakonec mi teď přišla nabídka roubenky ve svahu se zbytky sadu, do které nebylo nikdy moc zasahováno, takže je skoro stejná jako asi před dvěma sty lety, kdy ji postavili. Ten rok neznám přesně, ale už v roce 1800 je v tom místě na mapě značka, a předtím tam asi už něco stálo.

Proč právě Merboltice?

Rozhodnutí, proč jsem se usadila zrovna v téhle vesnici, bylo hodně dané tím, že právě sem jezdím přes 15 let a některé zdejší lidi znám ještě déle, stejně tak znám zdejší prostředí a věděla jsem, že i když budu na baráček sama, mám v místě společenství lidí, kteří si vzájemně pomáhají a každý něco umí. Už jsem se vyléčila z touhy bydlet někde na těžko dostupné samotě, už proto, abych se tam sama snadno dostala (bez auta, které vlastnit nechci) a aby se tam za mnou dostali lidi.

V Merbolticích jsou většinou daleko větší statky, tohle je jeden z nejmenších domků. V archivech jsme dohledali, že tam bydlel nějaký člověk příbuzný s jinými řemeslníky v obci, asi také řemeslník, švec nebo krejčí, ale dílna v domě spíš nebyla. V chalupě měli jednu krávu, pro kterou je tam ještě chlívek. Vesnice dříve vypadala jinak, bylo tu například sedm hospod, tři pekaři, pět mlýnů, dvě lisovny oleje… dnes není nic z toho funkční. Obec měla přes 800 obyvatel, dnes je nás lehce přes dvě stovky. Obyvatelé byli skoro výhradně Němci a po válce při odsunech odešli ve třech vlnách, ale domy jsou mimořádně zachované díky tomu, že už v padesátých letech si hodně domů pořídili pracovníci železnic, dalších se ujali chalupáři, a tak si většina domů zachovala původní ráz.

Co památkáři, nekomplikují ti život?

Chaloupka původně nebyla zapsaná jako kulturní památka. Celá vesnice, kde bydlím, je ale památková zóna, takže všechny domy musí dodržovat nějaký styl úprav, rekonstrukcí a používaných materiálů. To je vlastně sympatické, protože jde o přírodní materiály. Zájem památkářů, ale i domu samotného je, aby se špatně provedené opravy (třeba nastříkaná pěna) vrátily do původního stavu – s použitím hlíny, mechu, vápna, slámy… i když sláma se tu nepoužívá ani tak jako stavební materiál, ale třeba jako výplň. Takže jsem se sama přihlásila, že chci mít své stavení zapsané do registru jako kulturní památku. Vlastně i z „vypočítavých“ důvodů – Ústav památkové péče může majitelům přispívat na opravy, které jsou dražší a časově náročnější než ty běžně prováděné. Takže když mě čeká nějaká oprava, vyčíslím ji přesným rozpočtem, a když mám štěstí, mohu dostat 70 – 80 % její ceny. A jde přitom o materiály a postupy, jaké bych stejně sama zvolila. 

Cítíš přece jen nějaká omezení, třeba v zavádění nějakých eko technologií?

Bude mě omezovat to, že mám střechu přesně na jih, a přitom na ni nemůžu dát fotovoltaické nebo solární panely, protože jde o pohledovou stranu. Ale můžu panely dát jinam na pozemek.

Nebo bych si přála mít modrá okna jako v Provenci, to je mi sympatické, ale v tomhle místě to není používaná barva, a tak okna musí být bílá nebo v jednom typickém odstínu zelené.

Co se týče nátěrů oken, my máme často pocit, že je správné ponechávat dřevu původní vzhled, ale zrovna v případě oken, která jsou hodně exponovaná, olejová barva pomáhá, aby okna dlouho vydržela. Okna mého domku mají už přes sto let a vydržela díky tomu, že byla natíraná krycí barvou. Samozřejmě profukují, takže budu řešit jejich vycpávání proužky, které uplstím z vlny.

Chystám se používat místní materiál, hlavně dřevo – u nás rostou lísky a jasany, lísky mají rovné pruty, z nich už mám konzole na závěsy a chystám se z nich dělat zábradlí. Ovšem v roubenkách se spíš používá hraněné dřevo, takže volně rostlé organické tvary na tyčkách zábradlí je potřeba kombinovat s rovným horním madlem. Třeba věšáky z větví by v roubence asi nevypadaly dobře, protože v takovém domě už je i tak hodně křivek a bylo by to přeplácané.

Jak řešíš vodu a záchody? 

V domečku není zatím zavedená voda, a díky tomu jsem neměla v zimě problém se zamrzlými trubkami. Pro pitnou vodu chodím asi sto metrů daleko do lesní studánky, která je na okraji mého pozemku. Koupání v teplé vodě řeším ohřevem na kamnech a vaničkou anebo luxusem tekoucí vody v koupelně u sousedů - kamarádů, se kterými jsme založili Spolek Hvozd. Jinak zachycuji dešťovou vodu, letos chci získat dvě velké kubíkové nádrže a skladovat ji ve větším množství, používat ji na mytí, všechno venku. Časem bude koupelna uvnitř a budu muset obnovit vrt, který je nad chaloupkou v kopci. Odpadní vodu budu mít jenom šedou, budu ji používat k zalévání stromů – nejvíce vrby, které už jsou nařízkované pod domem. Černou vodu produkovat nebudu, budu mít jen kompostovací záchody, tedy suché. Jeden už existuje, je to stará kadibudka, kterou památkáři uvedli v popisu památky jako „výjimečně zachovalý suchý záchod“, ostatní chalupáři už je zrušili. Kadilo se do kýble, zasypalo pilinami a pak se nosilo zakopat do lesa pod stromy, které postupně řežu na dřevo. Další bude v zahradě a v domě bude ještě na zimu taková hezká „designová“ bednička se schovaným kyblíkem – piliňák. Pilin mám dostatek od souseda, který má pilu a má jich přebytky. 

Není to hodně náročné na znalosti o stavění, domech, rekonstrukcích…? 

Je to pro mě trochu novinka, i když jsem už pracovala s různými stavebními materiály, s hlínou, omítkami, slámou, se dřevem – z toho už dlouho dělám lžíce a zvládám hoblování… nové je, jak udržet dům, kde je určitě dřevomorka, a jak se chovat k památce, která může být touhle houbou celkem rychle prožraná. Doporučení památkářů je sundat to, co se loupe a odpadává samo, ale nešťourat moc do hloubky a udržovat dům co nejvíc v suchu, protože dřevomorka potřebuje teplo a vlhko. Chalupářům se občas stane, že v létě odjedou z chalupy, předtím zametou a vytřou, a po třech týdnech se tam vrátí a zjistí, že se dřevomorka rozjela. A ona je ve všech starých chalupách. Kvůli větrání jsou dobrá netěsnící okna se škvírami, přes která v zimě zatahuji těžké závěsy.

K tomu, že si na péči o takový domek troufám, přispívá i to, že máme ve vsi souseda, , který se specializuje na opravy roubenek. Jinak vápenné nátěry jsou jednoduché - hašené vápno se nechá ve vodě přes zimu a bere se z toho na natírání. Otázka je, jestli budu sbírat mech na utěsňování (to se dělá usušeným mechem s hlínou), nebo jestli použiju vlnu s hlínou. Asi vlnu, protože ve vsi jsou ovce. Škrábání okenních nátěrů umím… pak jsou v domečku dva nevhodné zásahy, které udělali minulí majitelé. V síni je dlažba v betonu, která zadržuje vlhkost, ta se bude muset nahradit, dřív tam byly kameny v pískovém loži. Pak je tam nastříkaná pěna mezi trámy, to se musí vyšťourat. Teď si pěnu rozebírají ptáci a slouží jako nepravidelný budíček.

V zásadě se člověk musí rozhodnout, jestli chce rekonstruovat památku tak, aby vyhovovala moderním standardům, a pak to stojí miliony, nebo ji jen udržovat tak, aby do ní nezatékalo, a bílit zdi vápnem, což je nejzdravější nátěr proti vlhkosti. Bude to standard našich prababiček, ale nemusí to tak být se vším – například já mám v celém domě jen čtyři vypínače a tři zásuvky, ale není problém si jich instalovat více. Tradičně jsou rozvody stejně přiznané, tj vedené po zdi a trámu, lépe se k tomu může a dokonce jsou teď u luxusních výrobců řady retro zásuvek právě v tomto stylu:-)

Vzpomeneš si na některé vychytávky, které předkové používali a my jsme je zapomněli?

V chaloupce jsou velmi nízké stropy, 170 - 180 cm, takže když se zatopí v kamnech, v přízemní světnici je teplo rychle, někdy až moc, a přitom je potřeba udržovat oheň, aby nevyhasl. To je řešeno dírou s poklopem ve stropě, vedoucí do pokoje nad světnicí, kde se teplým vzduchem přitápí. Horní patro ale rychle vychládá, to je způsobeno tenkými stěnami a tím, že na půdě už není seno pro zvířata. Malý rozměr domu samozřejmě už při stavbě spotřebuje méně materiálu a práce – a také oprav. V chaloupce je v severní části umístěná spižírna, s malým oknem. To je praktické, takže není potřeba mít ledničku, zvláště pokud je člověk vegan a neskladuje nic, co by se mohlo kazit :-) Pak jsou to zase okna – která mají jednak malé větrací okénko – to umožňuje větrat aniž byste museli sundavat všechno z parapetu. V létě muškáty a v zimě těsnící „buřty“ mezi okny. U mne jsou navíc vnitřní okna na zimu nandavací jen na obrtlíky, takže je mohu na teplejší polovinu roku zcela odnést.

Velmi příjemná věc je pavlač, kde se dá sušit prádlo pod střechou i v zimě, a zápraží, kam svítí slunce a je to přitom pod střechou – je to výborné místo pro sušení dřeva, lze tam opřít a nechat cokoli, co nemá zmoknout a zvlhnout, stojí tam i lavička na posezení. Vůbec nevím, kam lidé dávají věci u nově stavěných domů, které přesah střechy nemají. Takové zápraží je u domu, kde člověk tráví nějaký čas venku, úplná nutnost.

Pro Merboltice jsou charakteristické podstávkové domy, můžeš vysvětlit, o co jde?

Jde o architekturu specifickou pro část Českého středohoří a část Českého Švýcarska, která kombinuje roubené stavby (to je tradice lužických Srbů) a hrázděné domy (technika pocházející z Německa). Z těchto dvou regionů sem byli pozváni řemeslníci při osidlování v 15. století. Hrázděné části tvoří přízemní „šibenici“, hlavní konstrukci z trámů, čili podstávku, která vydrží víc než výplně a nese na sobě celé patro a střechu. Když zvlhnou nejníže položené trámy konstrukce a je třeba je vyměnit, celé přízemí se dá snadno nahradit. V Českém Švýcarsku je vlhčí podnebí a celou plochu domu tam kryjí různě barevnými břidlicemi. Každou poslední sobotu v květnu se v Merbolticích koná Den otevřených podstávkových domů – lidé si je mohou projít a vidět, jak se ve starém domě dá žít a mít přitom i komfort. 

Co bys řekla na takové to klišé, že když chce člověk mít dům, potřebuje na to chlapa?

Asi bych koupi chalupy nedoporučila ženám, které nemají žádné praktické zkušenosti nebo vrozenou zručnost. Stejně tak někomu, kdo nechce vůbec sahat na práci anebo někomu, kdo tráví prací mimo domov většinu dne. Naopak bych neodrazovala ženy, které mají kolem sebe společenství, příbuzné, přátele, a dokáží aspoň dobře navařit. Pokud chcete vidět, jak se žije v určitém typu domu, třeba ve slamáku, doporučila bych si to napřed vyzkoušet. Nebo třeba jet pomáhat dělat hliněné omítky. Potřebujete se to někde naučit, nejlíp brigádnicky zadarmo, a když není jiný způsob, pak na kurzu. Svépomocných staveb je hodně a pomáhat na nich je ten nejlepší způsob, jak se v celé téhle oblasti zorientovat. Žena, která zvládne zavařit sto kilo jablek, určitě zvládne taky opravit okna a dveře! Miminálně natírání zvládne určitě. Ale není to úplně pro každého.

Další věc, kterou žena nebo starší dítě snadno zvládne, je příprava dřeva na vaření a topení na zimu. Důvod, proč jsme si zvykli nakupovat dřevo na zimu – a potřebovat na to motorovou pilu – je v tom, že máme monokulturní lesy, techniku a levnou ropu. Ekologičtější a normálnější je pořezat si ruční pilkou větve do průměru osmi deseti patnácti centimetrů, v rámci výmladkového hospodaření (kopicování). Takové větve sama utáhnu, nařežu a nechám je vyschnout. Není to nic nového, jen jsme to zapomněli dělat, protože jedeme na zatím levnou ropu.

Na zahradě mám porůznu hromady větví a sousedé se diví, že je nepálím. Mám tu tzv ptačníky, hadníky, hromádky vysychajícího dřeva na topení, chodím si tam, až když dřevo potřebuju. Ořezané větve se vůbec nemusí pálit!

 - - - - - - - - - - - - - - - - - - -- -

Klíč k soběstačnosti je pravidelná edice tématických brožurek navazující na časopis Klíčová dírka. Vychází pravidelně 2 x za rok a členové a členky Permakultury CS je dostávají rovnou do své poštovní schránky. Pořídit je můžete v obchodě www.obchod.permakulturacs.cz